Čas letí jako splašená herka, dny plynou a pomalu ukrajují čas z našeho pobytu v Kanadě. Už to bude čtyři měsíce od našeho příjezdu a Canmore se pomalu stává naším domovem.
V našem životě nastaly dvě velké změny. Zaprvé jsme se přestěhovali z basementu přímo do centra Canmore. Jaká příjemná změna mít v bytě okna...
 |
| Výhled z obýváku |
Zadruhé jsem se stal čerstvým držitelem víza Working holiday. Cesta k tomuto pracovnímu povolení byla dlouhá a spletitá... a to doslova. Cesta na hranice s USA, kde vám úředník má vydat víza trvá zhruba čtyři hodiny. Suverénně jsem se tam vydal s Mončou hned, jak mi dorazil zvací dopis... Po třista padesáti kilometrech v autě nám úředník oznámil, že bez zdravotní pojistky, která kryje celý rok pobytu mi víza nevydá a i kdybych ji měl, musí být přeložená do angličtiny, aby jí rozuměl...
Ajaj, tak to se nepovedlo, jedeme zpět a příště znovu a lépe...
Za dva týdny se vracím, tentokrát sám. Nepříjemnosti začínají hned, když na hranicích sroluju okýnko.
"Dobrý den, jedu si pro nové víza. Working Holiday"
"Jaký byl váš status v Kanadě doteď?"
"Visitor." (tiristické vízum)
"Žádal jste o víza z domova nebo z Kanady?"
"Z Kanady."
"Tak se to nemá dělat. Vystupte si z auta a pojďte do budovy."
V budově na mě čeká statná slečna, doufám, že bude příjemnější, ale opak je pravdou. Prohlíží si přeloženou pojistku a nejvíc ji zajímá repatriace - kanaďani myslí na všechno. Ukazuju jí třicestránkový manuál k pojištění, kde je vše uvedeno, ale opět je problém... není přeložený.
Dalším problémem je výpis z účtu, který není aktuální. Vysvětluju slečně, že jsem žádné příjmy od příletu do kanady neměl a že měl podporovala přítelkyně.
"Proč jste se nepodporoval sám?"
"Protože jsem nemohl pracovat."
"Musíte mi prokázat, že máte dostatek financí."
"Kolik je dostatek?"
"Ukažte mi, kolik máte a my to posoudíme."
Aha. Mám jet do nejbližšího města a sehnat přeložený výpis z pčtu, který mám co NEJDŘÍVE dodat, jinak mi slečna pracovní víza na místě ruší. Skvělé.
Poslední dotaz: "Pracoval jste v Kanadě?"
"Ne."
"Tak mi ukažte svůj mobil."
Odevzdávám svůj smartphone, uvědomujíc si, jaký je to skvělý pomocník a zároveň zbraň... e-maily, zprávy, facebook atd.
Sedím v čekárně, chvíli pozoruju z okna lasičku. Hlavou se mi honí myšlenky, že moje blízká budoucnost je absolutně v rukou těchto příjemných lidí. Po chvíli usnu. Po hodině čekání mě vzbudí jiný pán a oznamuje mi, že mi víza vydá a ptá se, co chci v Kanadě dělat. Tak přece jen. Že by to byla hra na hodného a zlého policajta?
Tak, je to tam. Ještě rok si můžu užívat Kanadu.
Tak ještě třista padesát kilometrů cesty placatou, kravami zaplněnou krajinou Alberty do našeho domova v horách. Doufám, že na delší dobu konec dramat. Teď je čas pracovat, lyžovat a lézt.
S Kebosem a Hanzalem jsme vyzkoušeli tzv. Toonie day v lyžařském středisku Norquay. Skipas za dva dolary, neber to. Překvapily nás skvěle upravené sjezdovky a přijatelné množství lidí...
Monča měla konečně možnost otestovat nové skialpy. Vyšlápli jsme se podívat na středisko Sunshine Village...
 |
| Parta Hic |
 |
| Cesta nahoru je náročná... |
 |
| ... ale stojí za to. Dole v Canmore -15°C, nahoře lezení v triku. Jižní Francie se může jít zahrabat. |
 |
| Monča si užívá Lookout aneb lezení v únoru. |
 |
| Projekt tohoto roku: Younger than Yesterday 5.13d. Foto: Greg Tos. |
Vždycky, když se mé vnitřní já zeptá, proč to dělám, vzpomenu si na jednoho kamaráda, který moudře pravil: Tak co mám v tom životě dělat?
Děkuju všem, kteří si odpovídají na tuhle otázku stejně jako já: Lézt.
Příště se snad ohlásíme s menší odmlkou. Dorazí nám nová posila, mě čeká nástup do nové práce. Tak zatím!
